Jana Štrausová a její Děti nového věku

Rozhovor ke knize Děti nového věku

Získat titul na státní vysoké škole na téma, o němž je následující rozhovor, není obvyklé. V tomto případě to bylo na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Vzpomínáte někdy na vaše první setkání se svěřencem v mateřské školce, který vám začal vyprávět o svém minulém životě?

To se nedá zapomenout. Jmenoval se Pavlík a bylo mu necelých pět let. Několik týdnů mi vyprávěl a kreslil svůj příběh o tom, jak se zabil v autě, „když byl velkej“.

Nebyl sám překvapený z toho, co ho to napadá?

Ne, byl naprosto upřímný a ulevilo se mu, když zjistil, že mu nic z jeho vyprávění nebudu vymlouvat. Na něco takového jsem připravena opravdu nebyla a nikdy předtím jsem nic tak konkrétního od žádného dítěte neslyšela. Jenže Pavlík byl naprosto spontánní a jeho projev malého dítěte byl tak bezelstný, že pocity mého srdce byly silnější než argumenty rozumu.

Pavlíka jsem měla ve třídě jen jeden rok, protože se právě přistěhovali. Další školní rok jsem dostala první třídu, tedy novou generaci osmadvaceti dětí ve věku tři až čtyři roky. Přicházely za mnou nezávisle a jejich výpovědi jsem začala zaznamenávat a kresby shromažďovat. Tyto později posloužily jako dokumentace k diplomové práci.

Neobvyklý výzkum

Nemohlo je k tomu třeba inspirovat rodinné prostředí, výchova nebo nějaký pořad v televizi, něčí zmínka, narážka?

To mě napadlo hned taky. Po čase mi bylo jasné, že se setkávám s fenoménem, který není nijak náhodný nebo nějak kolektivně vymyšlený, a tak jsem to pojala jako výzkum. Jeho součástí byl dotazník pro rodiče všech uvedených dětí, který jsem sestavila a v němž jsem mapovala celkovou rodinnou anamnézu – průběh těhotenství a porodu, vývoj dítěte od prenatálního období až do současnosti, sociální vztahy v rodině. Moje otázky pro rodiče měly přinést odpověď na to, jak koresponduje chování ve školce s chováním a projevy dítěte doma. Zda to, co dítě vypráví a kreslí, nemohlo vidět v televizi, v nějaké hře, jestli si o něčem podobném doma nepovídali nebo se něco takového neodehrálo přímo v rodině.

A nemohla jste je nějak inspirovat vy sama?

Nikdy jsem nezačala tohle téma otevírat první. Vždycky jsem reagovala až na to, co mi děti samy pověděly.

Kolik dětí s podobnými vzpomínkami jste poznala?

Můj výzkum trval pět let a v knize je celkem třicet zdokumentovaných výpovědí. Dětí s podobnými vzpomínkami jsem poznala víc, ale ne všechny výpovědi jsem si zapsala a některé jsem nikdy a nikde neuvedla, protože mi to tak přišlo vhodnější. Byly to okamžiky ne příliš dlouhých rozhovorů mezi mojí duší a duší dítěte, které zůstaly jako milá vzpomínka jen v mém srdci.

Byly si děti v něčem podobné? Nebo byly dokonce v něčem stejné?

Ne, každé dítě bylo jiné. Některé byly extrovertní, jiné introverti, měly různé povahy, chování i projevy. Stejné byly pouze v tom, že byly naprosto přirozené, upřímné a autentické.

V jakém momentu vás napadlo udělat na toto téma magisterskou práci na Pedagogické fakultě UK?

Pavlík ve mně zasadil semínko tématu, a jakmile dětí začalo přibývat, bylo uvnitř mně rozhodnuto. Byla jsem připravena na to, že to nebude snadná cesta, ale jiné téma pro mne už nepřicházelo v úvahu.  

Vybrala jsem si okruh, do kterého se moje téma hodilo: Respektování vývojových specifik v současné mateřské škole.

Marxismus jsme formálně opustili, ale materialismus ovládá naší dobu v mnoha aspektech velice silně. Vy jste ale přišla s něčím ryze duchovním. Co na to říkal váš oponent?

Moje zkušenosti s předškolními dětmi byly opačné, než uvádí většina učebnic vývojové psychologie. Na tom a svých osobních prožitcích s dětmi a výsledcích svého výzkumu jsem postavila svou obhajobu. Mým oponentem byla vyučující z katedry psychologie. Oponent pochází od slova oponovat, tedy jeho úkolem je vyvrátit a zpochybnit vaše hypotézy nebo tvrzení. Váš úkol naopak je si svůj výzkum a své argumenty obhájit, což se mi podařilo.

Příběhy z dávných dob

Který z dětských příběhů vás zaujal nejvíc?

Každý byl pro mne obohacením a každý měl v sobě kousek odkrytého závoje do míst, kam není běžné se podívat. Zaujaly mne všechny a netroufám si je porovnávat.  

Objevovaly se v nich nějaké konkrétní historické postavy nebo fakta, události?

Byla to vyprávění dětí z doby Atlantidy, ze starého Egypta, z doby Alexandra Velikého, z bitvy u Kresčaku v roce 1346 nebo z padesátých let 20. století. Děti, které mi to líčily, o něčem podobném nikdy předtím neslyšely a také detaily, které mi vyprávěly, nemohly mít zprostředkované od rodičů nebo z televize.

Mohla byste nějakou z dětských výpovědí označit za důkaz?

Dalajláma říká: „Ti, co požadují důkazy jevů, stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu, ať je jakkoliv průkazná…“ Toho, co lidé obvykle považují za důkazy, tam byla celá řada, třeba Vítkovo vyprávění o tom, jak byl česačem mangostanu. Než jsem se s tím kloučkem potkala, tak jsem se sama s tím slovem nikdy nesetkala.

V literatuře se opakují informace, že po pátém roce věku tyto vzpomínky mizí. Je to opravdu tak?

Ve většině případů ano. Jen některým dětem jejich rozšířené vědomí zůstává permanentně. Vidím to na meditacích, kde mám děti mezi šestým a dvanáctým rokem. V klasické škole není pro tento duchovní rozměr ani místo, ani čas. Něco podobného není ani součástí školních osnov, a proto dělám s dětmi meditace, které jsou detailně popsány i v mojí knize.

Děti nového věku

Vaše kniha Děti nového věku je u nás prvním autentickým svědectvím na toto téma. Neměla jste obavy, jak ji veřejnost přijme?

Děti jsou naše budoucnost a obavy podle mých zkušeností nejsou na místě. Je to kniha o dětech, které žijí mezi námi. Ke každému z nás přicházejí pouze ty informace, na které jsme připraveni. Nebývá nám odkryto nic, s čím bychom se neměli setkat. Načasování je tedy pro každého čtenáře to nejlepší.

Znáte lidi s podobnými zkušenostmi?

Stále se mi ozývají další lidé, babičky, nebo třeba i učitelky mateřských škol, že mají stejné zkušenosti jako já, jen se o to bojí mluvit.

Přinášejí děti ve vaší knize nějaké poselství?

Děti nám přicházejí připomenout, že smrtí život nekončí, a že když my něco nevidíme, neznamená to ještě, že to neexistuje. Svým tichým svědectvím nám pomáhají naslouchat svým vlastním pocitům a vrátit se sami k sobě, domů, do svého srdce.

Jana Štrausová hostem Duše K

Rozhovor s Jaroslavem Duškem v pořadu Duše K si můžete pustit živě v neděli 29. března 2020 od 19.30 hodin na webových stránkách Divadla na Kampě.