Humorista, kterého berou vážně, hovoří nejen o svojí nové knize.
Benjamin Kuras emigroval na podzim 1968 po absolutoriu anglistiky na olomoucké univerzitě do Londýna. Přes dvacet let tam pracoval v české redakci BBC. Napsal patnáct divadelních her, které byly inscenovány v šesti zemích. Od roku 1990 připravil pro česká média přes 2 500 článků a napsal řadu knih. Jeho Zpráva o stavu civilizace je v nakladatelství Eminent v pořadí devatenáctá, kterou jsme vydali.
Pokusil jste se po tolika letech profesionálního psaní nějak definovat svoje dílo?
„Humorista, kterého berou vážně,“ o mě kdysi napsal The Prague Post, jednu dobu populární pražský týdeník vydávaný v angličtině, pro který jsem občas psával. Tehdy recenzoval moje anglické verze knížek Češi na vlásku a Je na Marxu život? Tohoto titulu se snažím být hoden a snažím se podávat vážné věci humorně. Kromě námětů výslovně komických si libuji v tragikomedii, tedy dramatických až tragických námětech zpracovaných se špetkou humoru, která je dokáže nadlehčit, a tím vlastně jejich dramatičnost zvýrazní. Jako účel svého psaní jsem si vytýčil 4P: pobavit, poučit a přimět k přemýšlení.
V knihách, které jsme s vámi vydali, se věnujete více tématům.
Rozdělil bych je do tří základních: Na sexy, civilizační a historicko-filosofické – nebo řekněme filosofující, aby to neznělo příliš vznešeně.
Mezi sexy knihy patří Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu a K. O. sexu. Ta poslední je vysloveně tragikomická: zaznamenává nejnovější trendy agresivního feminismu a genderismu, které pomalu likvidují normální sexualitu. Částečně bych sem přiřadil i Žít všemi údy, s podtitulem Hravý talmud, zaznamenávající sexuální pravidla, která doporučovali talmudičtí rabíni.
Ta ale zároveň přesahuje i do druhé skupiny, mezi historicko-filosofické knihy. Tam počítám i svou humornou historii Čechů s titulem Češi na vlásku, která vyšla nejprve anglicky jako Czechs and Balances. Sem patří taky Nebýt Golema, Zakázané ovoce vědění nebo Jak přežít padouchy a jejich pokračování Bláhové snění o světě bez padouchů. Tao smíchu je tak trochu filozofie humoru.
Třetí kategorie vašich publikací dostala punc nejvyšší aktuálnosti v posledních letech. A to přitom první vydání vaší slavné knihy Jak zabít civilizaci vyšlo skoro před deseti lety.
To zabíjení civilizace se dalo už tehdy na Západě vnímat. V Londýně se v mém sousedství měnila etnicita restaurací a na místě francouzských a italských vyrůstaly turecké a pákistánské, což zpočátku působilo jako zpestření jídelníčku, postupně ale jeho zúžení. Hlavní ulice v mé čtvrti je dnes téměř výlučně turecká. Mám mimochodem všechny „islámské“ gastronomie rád – od Maroka po Indonésii – ale ne jako téměř jedinou možnou volbu ve svém sousedství. Podstatně víc mě začal znervózňovat prudce rostoucí počet islámských šátků a občas už i kompletních černých zahalení a typických muslimských plnovousů – těch vnějších projevů postupující islamizace do veřejného prostoru. Začal jsem víc sledovat internetové zprávy zaznamenávající pomalu sílící imigrační krizi v Evropě (hlavní média toto téma dlouho ignorovala, nebo i záměrně cenzurovala, ze strachu, aby nebyla označena za xenofobní). V Česku mně to dlouho nikdo nevěřil, až do té už nepřehlédnutelné migrační invaze 2015, kterou spustila Angela Merkelová. Aniž jsem po tom toužil, stal jsem se najednou v českých médiích reportérem a skoro až prorokem sebevraždy západní civilizace.
Moje „civilizační řada“ dnes obsahuje tituly Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci, Poslední naděje civilizace a Pohřbívání svobody. Nejnovější je bilance zcela současných událostí, tedy v době vstupu do „dvacátých let“ tohoto století. Ta má titul Zpráva o stavu civilizace.
Téma imigrace u nás v poslední době ustoupilo poněkud do pozadí. Znamená to, že se nás už tolik netýká?
Ustoupilo hlavně díky tomu, že většina našich politiků vyslyšela přání většiny občanů, že tato země se na nebezpečném eurounijním experimentu etnické výměny obyvatelstva a tím i destrukce evropské kultury nebude podílet. Jenže pozor na to: Žijeme v Schengenu a jakýkoli počet migrantů se k nám může kdykoli přesunout, třeba z Německa. Přísun migrantů, který už někteří třeba francouzští myslitelé označují za islámskou invazi, kolonizaci a výměnu obyvatelstva, neustává. Po pádu Salviniho vlády v Itálii se pašerácké lodě opět daly do pohybu a z Turecka znovu připlouvají tisíce lidí na řecké ostrovy.
Mohl byste ze svojí zkušenosti přiblížit, jak vypadá islamizace ve Velké Británii v praxi?
Podrobně to popisuji desítkami příkladů v knize Zpráva o stavu civilizace. Říkám tomu „mírový džihád“ a je to téměř nenápadné pronikání islámského vlivu do institucí, praktický zákaz jakékoli kritiky čehokoli islámského, levicová podpora radikálního islámu a sympatie k teroristům, jaké projevuje Corbynem zcela ovládnutá Labour Party.
Čím by nás mohli v České republice ohrožovat v budoucnu lidé, když u nás vlastně ani nechtějí zůstat?
To je až do trapnosti omletá otázka. Nechtějí zde zůstávat, dokud se jim líp daří třeba v Německu. Až se pod jejich tíhou Německo zhroutí, anebo až některá příští česká vlády podlehne eurounijnímu tlaku na kvóty, půjdou sem taky. Nebo až těm osamělým chlapům ve vojenském věku dojde, že tu máme hezčí holky, tak jich tady může být přes noc hned sto tisíc.
V knize Zachraňte Itálii jste popsal tamní situaci docela temnými barvami. Mnoho lidí tam ale stále jezdí na dovolenou, například do Toskánska, a jsou velice spokojeni.
Těmi „temnými barvami“ asi myslíte můj popis italské ekonomické situace, drastického úbytku italské populace sníženou porodností a emigrací, provázeného rostoucí imigrací, zde hlavně africkou. Jenomže Itálie je i tak stále tolik plná jasného, blyštivého a pestrobarevného světla, že se snad „temně“ ani vnímat nedá. Líčím ji především jako pramen a kolébku naší civilizace, plnou civilizačních klenotů, kterou si musíme chránit a mazlit se s ní.
Než nastalo v červnu 2016 ve Velké Británii hlasování o členství Spojeného království v Evropské unii, pro které se vžila zkratka brexit, řekl jste veřejně v ČT24, že budete hlasovat pro vystoupení Britů z EU. Měnil byste dnes něco na vašem názoru?
Asi neměnil, ale mnohem víc bych tehdy žádal od politiků, aby jasně řekli, jak si to vystoupení představují a jak je budou provádět. A aby stále pamatovali, že v hlasování šlo především o oproštění se od bruselské politické nadvlády s tisíci nesmyslných regulací.
Jaký jste měl a jaký máte dojem z toho, jak brexit probíhal a probíhá?
Místy až fraškovitý. Parlament opakovaně zamítal jednu variantu brexitu za druhou, včetně varianty bez dohody a dokonce nejprve i návrh na vyhlášení voleb. Nakonec tu přece jen máme vládu s brexitem. Ta doba pod vládou Bruselu v britských politicích jako by vymýtila svobodné a rozhodné uvažování.
V čem se liší Velká Británie doby, kdy jste se tam rozhodl žít, od té, do níž jezdíte dnes?
V některých londýnských čtvrtích dost zásadně, takže si tam dneska člověk připadá jako v pákistánském Karáčí. Když jsem tam začínal, největší „exoti“ byli nanejvýš Maďaři, mezi kterými jsem mimochodem v té době měl pár docela dobrých kamarádů.
Londýn tehdy byl proslulým centrem New Age. Vydali jsme na to téma několik knih. Zajímalo vás něco z toho?
Na tu obrovskou vlnu prahnutí po duchovních dimenzích civilizace, která se začínala už tehdy mnohým jevit příliš materialistická, se nedá zapomenout: Jóga, meditace, tantra, buddhismus, zen, taoismus, súfismus. Mě bavily zen a taoismus, protože jsou plné hravého humoru, a humoristé je taky vyučovali. A pak se ještě z hlubin západních dějin vynořila židovská kabala, i se svou křesťanskou variantou, která byla mimochodem taky jedním ze zdrojů italské renesance. Ta mě nakonec ovlivnila nejvíc. Podobně jako tao a zen pracuje s duchovními dimenzemi proto, aby je mohla uvést do materiálního světa a tak jej zlepšovat. Ty ostatní směry se od něho snažily spíš odpoutat.
Taoistické filosofii a jejímu praktickému uplatnění jsem věnoval knihu Tao sexu a taoistické myšlenky prostupují i další moje publikace.
Prý jste navštívil semináře Sondry Ray, od které jsme vydali knihu Jediná dieta, která funguje.
Absolvoval jsem tehdy kurs Rebirthing, to byla metoda psychologické autoterapie pomocí cirkulárního (tedy nepřerušovaného) dýchání, které převzal i česko-americký psycholog Stanislav Grof a nazval je „holotropní“. Na jeden takový workshop v Londýně přiletěla i Sondra a její svižný americký styl byl obrovskou injekcí energie, po níž v člověku zbude něco, z čeho může i později čerpat.
Váš kladný vztah k ženám je proslulý. Jak vidíte budoucnost EU, které budou vládnout Ursula von der Leyenová jako vlastně prezidentka Evropy a Christine Lagardová, šéfka Evropské centrální banky?
Dost o tom píšu v knize K. O. sexu. Měli bychom dát šanci zbabrat svět pro změnu jim, poté co jej po staletí babrali muži.
Jak vlastně vyúsťuje vaše nejnovější Zpráva o stavu civilizace?
Na závěr vkládá trochu naděje v takzvaný populismus, v pokrokových kruzích zavrhovaný a napadaný. Ale je to vlastně jen snaha plnit přání „lidu“ (populus), což je samotná podstata demokracie. Ten by ji možná ještě mohl zachránit před rozbřednutím do „progresivního utopična“ tím, že konečně opět začne dělat, co si přeje populace, a ne to, co si v hlavách vykonstruovali „uvědomělí“ intelektuálové.
Jaký může mít vliv výsledek britských voleb z prosince 2019 na další průběh brexitu?
Bude to brexit sice o něco lepší, než by byl za Theresy Mayové, ale stále jen částečný. Velká Británie i po něm zůstane v mnoha ohledech k EU přivázána, s prodlouženým dojednáváním specifických podmínek, které nakonec možná nebudou pro Británii tak osvobozující, jak by si přála. Hodně bude záviset na tom, jaký ohled budou politici brát na podnikání a obchod, který bude samozřejmě chtít pokračovat v co nejjednodušším režimu.
Jednu vaši knihu jsme ještě nejmenovali a je mimo zmíněné kategorie. EpiKuras.
To je soubor zábavně psaných labužnických receptů a příběhů a historie s nimi spjatých, z celého světa. Ale pozor: bezmasých. Vychází z historického zjištění, že Epikuros si liboval v jednoduché a bezmasé stravě, ač chutně upravované. Podobně jako další slavné osobnosti jako Leonardo da Vinci, který vymyslel proslulou zeleninovou polévku minestrone. A taky třeba G. B. Shaw. Ale není to propagace vegetariánství, nýbrž nabídka chutné alternativy pro ty, kdo už pomalu přestávají holdovat české tradici maso dvakrát denně a nechtějí jíst nudně. Je zde i několik desítek, snad až stovka, houbařských receptů převzatých z mé starší, ale už nevydávané knížky Anglie je na houby.
