Rozhovor se známým hercem o jeho čtvrté knize v nakladatelství Eminent
Jedu k mámě, Mírnou oklikou a K přátelům jsou tituly, které u nás vyšly. Zatím poslední knihu Jana Kačera pokřtili Eliška Balzerová, Jiří Bartoška a autorovi studenti z FAMU.
V jedné z úvodních kapitol nové knihy si nepřímo povídáte s Bohem. O etapách, jimiž člověk během života prochází, a především o jejich smyslu. K čemu jste dospěl?
V mládí jsem Pánu Bohu ledacos vyčítal a dokonce jsem se směšně domníval, že jeho dílo by tu a tam sneslo úpravy. Časem jsem však zpokorněl. Pochopil jsem genialitu konceptu života a obdivuju ho. Ale ta nedůstojnost stáří! Přemýšlím, jestli Bůh při procesu stvoření myslel na stáří. Musím bohužel říct, že žádná cizí zkušenost, žádné vyprávění, umění ani učené knihy mě na stáří nepřipravili. Nechci tu být do sto padesáti, takový sobec nejsem, ale zároveň mám život pořád rád. Co s tím?
A co tedy? Přišel jste na to?
Většina takových otázek je nezodpověditelná, vím to samozřejmě, ale napadají mě, co se dá dělat. Pohrávám si s teoriemi o proměně jedné životní energie v druhou, obdivuju staré indiány a jejich tichou metodu: Jdi na kopec, na louku a rozhodni se odejít, bez smutku a zoufalství blízkých. Stále umím mít radost, stále cítím touhu být, ale taky zažívám chvíle propadu a hrozné beznaděje.
Nemluvme o zoufalství a beznaději, vždyť říkáte, že pořád máte život rád – co nejvíc?
Zažil jsem spoustu velkolepých událostí a potkal mnoho slavných lidí. Představovali mě papežovi, hovořil jsem s kandidátem na prezidenta USA a setkal jsem se například i s anglickou královnou, což popisuju v té nové knize. Jenže zároveň jsem byl a stále jsem obyčejný kluk z Holic. A jako takový mám rád i ty nejprostší věci. Třeba když jím… Rozpeču si rohlíky, dám si kousek tvrdého sýra a k němu si oloupu cibuli. Skvělý. A taky pořád moc rád pracuju, stále o něčem přemýšlím. Teď třeba o filmovém dokumentu, který by vychválil práci českých sklářů. Skleničko ty skleněná, dobré vínko z tebja, pozdrav Pánbůh sklenára, … Znáte tu písničku?
Jistě, znám. A taky vím, že kromě rodiny a toho, co už jste zmínil, máte velmi blízký vztah i ke stromům, jsou pro vás důležité.
Na své zahradě jich mám několik a dokonale a od začátku znám jejich příběhy. Povídám si s nimi. I s množstvím ptáků, kteří přilétají do jejich korun. Ke stromům jsem měl blízko od mládí. V patnácti jsem se s náčrtníkem v ruce ocitl v zámeckém parku v Bechyni a chtěl jsem nakreslit tamní nádherné stromy – abych pro sebe navždy uchoval tu jejich velkolepost nebo možná velebnost. Bylo to dětsky naivní, bláhové. Od té doby vím, že vměstnat na kousek papíru Boží dílo mohou jen géniové; a i oni jenom výjimečně. Jak říkal Henri Matisse, celý život jsem toužil malovat stromy, ale bohužel jsem to nedokázal. Tak o nich alespoň píšu v nové knize, jako vedlejší motiv se prolínají celý textem. Do úvodu jsem záměrně vetknul citát Karla IV.: „Abyste byli jako strom,
který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá.“
Lidé ve vašem věku se obvykle věnují spíše odpočinku. Zahradničí, sledují televizi, čtou knihy. Vy je píšete. Odkud pramení to tvůrčí nutkání?
Jsem sice už starý a unavený, někdy drzý a nevrlý dědek, ale přes to všechno mě pořád baví přemýšlet. A vzpomínat na prožité krásné roky. Obojí se nad psacím strojem krásně kloubí dohromady. I díky tomu, že píšu a splétám aktuální myšlenky se vzpomínkami, se mně život stále líbí. A taky musím být kvůli psaní furt zvědavý, což je důležité. Na všechno. Podle mě je to jeden z receptů na dlouhověkost: na něco se těšit a umět se radovat.
