Rozhovor s Jiřím Kuchařem o dlouho očekávané novince
S články autora se můžete pravidelně setkávat v měsíčníku Regenerace. V posledních letech byli jeho spoluautory Marian Jelínek, Josef Jonáš nebo David Frej. Tuto knihu připravoval tři roky – a ve skutečnosti let čtyřicet.
Kdy vás napadlo začít tuto knihu psát?
V létě roku 2018. Doslova jsem se v té době vracel z mrtvých a pomáhali mi v tom hlavně Milan Calábek a Valdemar Grešík. Oběma za to velice děkuji, protože bez nich by nejen tahle kniha nevznikla. Tehdy mi volal přítel Zdeněk Krušina, že by mě rád navštívil. Jenže k tomu už nedošlo, protože nečekaně zemřel. Uvědomil jsem si přitom, že už bych neměl čekat.
Potom přišel do kin film o Janu Mikoláškovi. Když jsme s Václavem Vokolkem pracovali na řadě průvodců Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, podařilo se mi v Hradečnu najít dům, ve kterém Mikolášek vyléčil Antonína Zápotockého. Dokonce jsem hovořil se svědkem, který mi to popsal. Napsal jsem o tom do Reflexu a Bohumil Pečinka mi řekl, Jiří, piš, protože jinak to úplně zmizí. Impuls od tak uznávaného novináře pro mě byl poslední výzvou. A tak jsem začal.
Z čeho jste přitom čerpal?
Ze své hlavy, z mnoha krabic mého archivu fotografií a dokumentů a také z archivu Psychoenergetické laboratoře, do kterého mi kdysi umožnil přístup Valdemar Grešík. Každému ze žijících lidí, o kterých píšu, jsem poslal text ke schválení a potom i zlom s fotografiemi.
Kolik lidí celkem přibližujete?
Nejsou to jenom lidé, ale také významné momenty z dějin parapsychologie. S výjimkou Břetislava Kafky, na kterého vzpomínali Zdeněk Rejdák nebo Milan Toušek, je to kniha mých osobních svědectví. Tak zní také podtitul: Moje svědectví o tom, jak jsem je potkal. Nakonec vyšlo na čtyři sta stran. Těch lidí je hodně.
Jaká jména se v ní objevují nejčastěji?
Kniha začíná a končí Milanem Calábkem. Chtěl jsem ji vydat už v roce 2020, kdy mi bylo šedesát, ale potom přišly události, které si všichni pamatujeme. Pro mě v nich byl klíčovou postavou právě on a s ním jsem také knihu uzavřel. Milana si obrovsky vážím, hodně mě toho naučil a do života dal opravdu mnoho. Druhé nejčastější jméno je Zdeněk Rejdák, se kterým jsem se stýkal od roku 1985 až do jeho smrti, měl ho rád a dozvídal se od něj neskutečné věci. Najdete tam řadu dalších lidí, kteří se stali mými přáteli, třeba Josef Prouza, Jiří Janča, Karel Kožíšek, Pavel Váňa nebo Jindřich Paseka, Valdemar Grešík, Holger Kalweit nebo Clemens Kuby.
Co osobně považujete v knize za nejsilnější?
Setkání se dvěma lidmi, kterým se zjevila Panna Marie. A sklenici merlotu s Gordonem Smithem v Londýně v roce 2005.
V jedné kapitole se objevuje Karel Gott. To možná někoho překvapí.
S Karlem Gottem jsem se vídal tři roky, když jsme připravovali knihu k jeho sedmdesátinám do Německa. Ohromně jsme si rozuměli a měli řadu společných témat. Když jsem mu třeba říkal, že Stalinův jasnovidec Wolf Messing zemřel v Moskvě v roce 1974, litoval, že se s ním nesešel. Měl přehled o tom, co se dělo v Německu, znal i slavný Rosenheimský případ a podobný, který se odehrával v Brémách. Byl obrovsky lidský. Když mi ukázal, jak vytváří tón, což jsem cítil přiložením ruky na jeho záda, připadal jsem si jako během pralesního rituálu v Amazonii.
Léčitelé, jasnovidci a mágové. Obsahuje vaše kniha nějaké poselství?
V roce 1991 jsme se Zdeňkem Hankou napsali knihu Léčitelé – jak je neznáte. Vyšel jen první díl. Hledali jsme tehdy nějaký společný jmenovatel, který by všechny tyto lidi spojoval. Jenže bylo příliš brzy, alespoň pro mě. Pak jsem během let v Regeneraci poznal řadu dalších, takže se mi to celé začalo dobarvovat.
Mohl byste nějaké poselství prozradit?
V závěrečné kapitole jsem jich popsal několik. Jedno z nich je: I když je mozek se svými schopnostmi unikátní tělesný orgán, myšlenky neprodukuje tak jako játra žluč. Představuje desítky dekagramů hmoty, která je neskutečně dobře organizovaná, ale není jen námi samými. Ve svém fyzickém těle nosíme ještě jiné schránky, životní, pocitovou nebo mentální. Za určitých okolností se mohou oddělit, a nemusí to vždy skončit naším odchodem z trojrozměrna.
Na fotografii:
Jiří Kuchař a Cleve Backster, San Diego, srpen 1995. „S nikým slavnějším z tohoto oboru společnou fotografii nemám,“ komentuje ve své knize návštěvu u muže, který hovořil s rostlinami.
