Rozhovor s Marianem Jelínkem o nové knize
Po knihách o smyslu lidského života, úspěchu a jeho spirituálních dimenzích a motivaci přichází aktuální téma. Jak se zbavit strachu.
S Jiřím Kuchařem je to už vaše pátá kniha. Jaký z ní máte pocit?
Opravdu vynikající. Je sdělná a užitečná. Velmi praktická, což je – a to nejen v dnešní době – nutné, zejména když jde o strach.
V oblastech, kde se pohybujete, je strach téměř jako doma. Měl byste nějakou obecnou radu, jak si svůj strach otestovat?
Následující pokus je jednoduchý tak, že ho můžete uspořádat takřka kdykoli a téměř kdekoli. Stačí vám k tomu jedna pěkná fošna a něco, čím ji budete na obou koncích postupně podkládat, třeba stejně vysoké stoličky, plastové bedničky, židle nebo stoly.
Položte fošnu na zem a vyzvěte někoho, aby po ní přešel. Střízlivý člověk s tím nebude mít žádný problém a do jednoho promile by to mělo jít také samo. Potom prkno položte na každém konci na stejně vysoký předmět, třeba na tvárnici nebo na plastovou bedničku. Budete překvapeni, jak se přechod změní, ačkoli se jedná o totéž prkno. Chůze střízlivého člověka bude lehce pomalejší, i když ještě ne váhavá, a dotyčný se dvěma promile se bude potácet a není vyloučené, že spadne. Další zvýšení s ním raději nezkoušejte.
Pak dejte prkno na dvě židle. Když na nich sedíte, připadá vám svět úplně normální. Když se na jednu z nich postavíte, díváte se na svět z trochu větší výšky, ale nic zvláštního se zatím neděje. Jakmile se ale vydáte na prkno - které pod sebou žádnou oporu nemá a je pod ním jen vzduch - něco se změní. Začnete váhat, začnete se trochu bát. Svůj rozum nepřesvědčíte o tom, že je to pořád stejné prkno, po jakém jste chodili po zemi, jen je trochu výš.
Do jaké výšky byste doporučil prkno dávat?
Jestli máte dost odvahy, můžete ho položit třeba mezi dvě auta, pak mezi dvě garáže, co stojí blízko sebe – a výš už to raději nezkoušejte, pokud nemáte cirkusovou průpravu.
Co se v naší mysli stane tak zásadního, že se naše schopnost přejít na zemi tak obyčejné prkno změní?
Díky okolnostem se do našeho subjektivního světa vloudí nechtěné představy a hypotézy, které jsou podhoubím obav a strachů: „Co když spadnu? Zlomím si nohu?“ Vzduch kolem nás zůstal stále tentýž a publikum také. Co se ovšem kvůli těmto hypotézám změní, je naše vnitrosvalová koordinace. Náš mozek totiž reaguje jako servomechanismus, což v praxi znamená, že pokud se v nás usídlí hypotéza plná obav a strachů, vlastně nás chrání a dává tělu pokyn: „Tak tenhle pohyb nedělej!“ Jestliže ho poslechneme, nepohneme se vůbec. Když ho chceme přetlačit, jdeme doslova jako podělaní. Pokud ho ale umíme vytěsnit, vykračujeme si, jako kdyby prkno leželo na zemi.
Opravdu lze takto jednoduše přesvědčit sám sebe?
Často dostávám otázku, jaký trik je možné použít, aby se člověk nebál a netočila se mu ve výšce hlava. Využívají se tady dvě věci. Jedna je spojená s určitou nedokonalostí našeho mozku, která se projevuje tím, že nemůžeme myslet na dvě věci najednou. Proto je velké umění tyto myšlenky vyblokovat. Dokážeme to například tím, že se díváme na bod na konci prkna a komentujeme to, co zrovna děláme: „Pravá noha se zvedne.“ V knize Jak se zbavit strachu to popisujeme jako jednu z technik, které můžeme využít v každodenním životě. Jak si její pomocí můžeme osvojit okřídlené „tady a teď“. Pak nedáme prostor hypotézám obav a dokážeme je na chvíli utlumit. Neposlechneme je, protože jim nedokážeme věnovat pozornost. Pokud tuto techniku spojíme s vizualizací a kontrolou dechu, účinnost se zvýší.
Kterou z pasáží knihy byste čtenářům poradil přečíst jako první?
Na čtvrté straně je citát, jehož autorem je Walt Disney: „Když chceš něco vykonat, přestaň o tom mluvit a začni to opravdu dělat.“ Mám dojem, že když si ho čtenář přečte, dojde mu, že ideální první krok k překonání strachu je přečíst si tu knihu celou.
Vaše příspěvky se pravidelně objevují v měsíčníku Regenerace. Odkud pro ně berete inspiraci?
Ze života. Přináší nám jí tolik, že se sám někdy nestačím divit.
