Jaroslav Dušek vypráví o příchodu na svět, ale také o hlídání a životní energii.
V nakladatelství Eminent je to už jeho čtvrtá kniha. Její „vlákno“ se souká pozvolna, stejně jako když sledujeme nitky, kterými se propojují stromy, slunce, voda, souhvězdí a galaxie. Objevujeme spojení a neulpíváme v rozštěpené vizi světa, vnímáme společné procesy a vzájemné mnohovrstevnaté děje.
Je to vaše třetí společná kniha s Pavlínou Brzákovou. Od té doby, kdy se rozneslo, že ji píšete, na ni čtenáři čekali tři roky.
Nechtěli jsme nic uspěchat - a to se také povedlo. Podle mě je to kniha zdařilá a sdělná pro všechny.
Kdy se vás poprvé dotknul fenomén prvního doteku?
Můj táta a jeho sourozenci se narodili doma. Přišla porodní bába, věděla, co má dělat, a bylo to. Táta je ročník osmatřicet a domácí porody byly tehdy běžné. Po válce ovšem přišla péče v podobě nemocnic a porodnic, a tak se nějak zautomatizovala představa, že je normální rodit děti v těchto specializovaných zařízeních. Rodičky už nedoprovázely k jejich jedinečnému okamžiku porodní báby a u porodů se začali objevovat porodníci.
Naučí vás ještě dnes děti něčemu?
Mám šest vnoučat a pokaždé, když se s nimi setkám, mě něčemu naučí. Například malý vnuk stále něco sleduje a evidentně s něčím komunikuje. Velice rád to pozoruji. Právě díky němu si uvědomuju spoustu věcí, které by mě předtím možná nenapadly.
Vnímám přitom, jak je dětský svět přetvářen dospělými. Dělají to nenápadně, připoutávají pozornost dětí a vnucují jim svůj popis světa. Snaží se jím redukovat naše vnímání pouze na to, co bezpečně znají, co vědí a co jsou schopni ze své dospělé úrovně pojmout. Jenže co můžeme dělat, když to, co vidí děti, nevidíme? Přitom máme schopnost vidět to samé, co vidí děti, jen je třeba tuto skrytou dovednost, hluboko zasunutou pod myšlenkovým světem, vědomě aktivovat.
Jaké dětství jste měl vy?
Taky jsem jako malý rozbil spoustu věcí, to snad jinak ani nejde. Ale jelo se dál. Když dítě nevyrůstá v bezpečném prostředí, pak bezpečí v životě hledá. A hledá ho v nějakém náhradním zdroji.
Dnešní doba klade na rodiče požadavky, jaké tu předtím nebyly. Na děti nemají tolik času, jako to bývalo dřív.
Mám pocit, že to všechno začíná u početí. Obávám se, že mnoho rodičů krok vědomého početí dostatečně nepromeditovalo. Nepromysleli je, neuvážili, a tak vůbec nevědí, co to znamená. Všechny tyto situace potom zakládají na nějaký typ problému, který se projevuje tím, že rodiče doopravdy nevědí, co s dítětem. A tak ho někam stále dávají: do jeslí, do školky, do školy, do družiny, do kroužků.
Vlastně stačí, když se podíváte na projevy našeho takzvaného veřejného života, a vidíte samé třenice a rozdělení. A přitom jde o lidi, kteří rozhodují o pravidlech, kterými se máme řídit.
Ano, takže potom začneme běžně říkat takové věty, jako „život není peříčko“, „život je tvrdý,“ nebo děti strašit „jen počkej, až budeš velký, tak uvidíš, zač je toho loket“. Najednou se od života vzdálíme a začneme žít v odmítání, v oddělení.
Civilizace je plná zvláštních překážek. Její krusta, která nás svírá, nám znemožňuje, abychom rozvíjeli naši divokou část existence. Kvůli tomu žijeme v nerovnováze a slábneme. Mimochodem, takové oslabení může vzniknout i v oblasti sexu, což je voda na mlýn pornografického průmyslu, který by jinak neměl šanci pro své uplatnění.
Pojem Život často používal Vladimír Kafka. Vy jste se s ním velice přátelil.
Vladimír byl Rytíř Života. Věděl, že životní energii potřebujeme a že žijeme ve velkém klamu. Životodárná energie námi proudí a Život nám ji poskytuje všemi možnými způsoby — nádechem, výdechem, světlem, teplem a v dalším stupni potravou. Když se od toho všeho necháme oddělit, zachvátí nás panika. Když jsme od životní energie odříznutí, začínáme ji honit, jak jen dovedeme. Vytváříme zásoby, pořizujeme si půjčky. Život jako takový nám nestačí, je nám to málo, a tak chamtíme a násobíme zážitky. Používáme k tomu drogy, více méně pravidelné dávky alkoholu, sledujeme módní vlny všeho možného, užíváme nejrůznější náhražky, jde nám o prestiž.
Měl byste i vy nějakou radu?
Zaměřte se na duši, ale nezapomeňte na svoje tělo. Poznat ho znamená obrovský experiment a neuvěřitelný zázrak. Můžeme prožívat jeho jedinečné fungování. Místo toho ale saháme po náhradních řešeních a probíhající nepozornost nás vede k tomu, že bojujeme. Přetahujeme se o takzvanou „malou energii“ mezi lidmi.
Probíhá to velmi často tak, že se navzájem citově vydíráme. Jsou různé způsoby vydírání. Můžeme si třeba představovat, že láska je, když pořád někomu říkám „mám tě rád“. „Taky mě máš ráda? Řekni!“ „Taky tě mám ráda.“ Dospělí lidé by tohle snad nemuseli dělat, je to dětinskost. Vědí přece, kdo je má rád a kdo ne. Rozpoznávají to a sami vědí, že poskytují lásku. Více méně poskytují lásku všemu a všem, poskytují ji životu, protože neposkytnout ji někomu, pro to není důvod. Pokud bychom neposkytovali lásku, je to, jako kdybychom zadržovali dech a nechtěli ho pustit.
Máte pro to nějaký příklad, třeba z minulosti?
Miluji evangelium Esejských, kde Ješua vysvětluje, jak je to s těmi přikázáními. On jim v podstatě říká: „Ve skutečnosti existuje jen jediné přikázání: Miluj otce svého a matku svou.“ Přičemž tím není myšleno otec a matka fyzičtí, biologičtí, nýbrž Otec Nebeský a Matka Země. Pak nádherně mluví o Matce Zemi a pokračuje: „Ve skutečnosti zní přikázání pouze ‚miluj‘.“ A víc není potřeba — to je tvůj životní pocit.
Jaké poselství přináší vaše nová kniha První dotek?
Řeknu to slovy, kterými začíná poslední kapitola: Tento vesmír vytváří bytosti inteligentně a smysluplně. Proto můžeme předpokládat, že i děti jsou stvořeny tak, aby v životě obstály. Vesmír zřejmě netvoří bytosti proto, aby v něm neobstály. Když se rozhlédneme po naší planetě a ostatních tvorech, spatříme, že všichni se učí tak, jak život přichází. Je úplně jedno, zda se jedná o hmyz, vyšší živočichy nebo stromy. Všechno se učí tím, že existuje. Učí se Životem. Není k tomu potřeba něco přidávat, protože všechno se děje. K tomu jsme ovšem my, lidé, přijali, rozvinuli a stále dál tvoříme jakési myšlenkové struktury a nadstavby, které začaly dominovat nad Životem.
Přál bych si, aby si to po přečtení této knihy každý uvědomil.
