Stanislav Motl vypráví příběh příběhu knihy Kudy kráčela smrt
Z pětidílné řady Cesty za oponu času jste v nakladatelství Eminent vybočil knihami Strážce brány nebo Lída Baarová a Joseph Goebbels. Vaše nová kniha Kudy kráčela smrt je další z nich. Kdy vás u tohoto tématu poprvé napadlo zpracovat jej v knižní podobě?
Nápady a nová témata mě přepadají v dobrém smyslu slova takřka neustále. Tahle pomyslná studnice mi snad nikdy nevyschne a jsem za to rád. Jistě to bylo během putování místy, kde se svého času odehrála tragická událost. Událost, v jejímž závěru byla právě Smrt.
Naší zemí prošla řada válek a bojů, od husitů přes třicetiletou válku, napoleonskou éru až po druhou světovou válku. Podle čeho jste příběhy z našich zemí vybíral?
Odjakživa mě přitahují hluboké lidské příběhy. V tomto případě šlo o příběhy lidí, kteří, přestože je Smrt dříve či později dostihla, nad ní vlastně zvítězili. Odvahou a neokázalým vlastenectvím, tím, že v sobě nenechali zadupat hrdou duši.
Který z příběhu popsaných v knize Kudy kráčela smrt se vás osobně nejvíc dotknul?
Hodně mě zasáhl příběh čtrnáctiletého Petra, který v červnu a červenci 1941 patřil k nejmladším obráncům legendární brestské pevnosti. Tehdy se vojáci Rudé armády a s nimi i jejich rodinní příslušníci, včetně dětí, dokázali v obklíčení týdny bránit proti mnohonásobné německé přesile. Petr pak prošel zajateckými a pracovními tábory. Přežil. Ale po válce, jako sirotek, rozšířil řady bezprizorních dětí a mladistvých, kteří se tehdy toulali tehdejším Sovětským svazem. Dostal se na šikmou plochu. Za spoluúčast na loupežné vraždě se pak ocitl, to už jako trestanec, v pracovním táboře.
Potkal jste se s někým, kdo tzv. přežil vlastní smrt, jak to v mládí zažil například Dostojevskij, který už čekal na popravu? Celý život z toho pak měl deprese...
Takových jsem potkal víc a o řadě z nich píšu v řadě Cesty za oponou času. Popsal jsem i příběh mého dnes již zemřelého přítele, který byl jako osmnáctiletý student gymnázia odsouzen za protinacistický odboj k trestu smrti. Téměř pět měsíců strávil v cele smrti. Každé pondělí přicházel do věznice kat, takže kandidát Smrti vždy čekal, zda na něho přijde řada. Pak dostal, jako jeden z mála, milost a byl převezen do jiné věznice. Na rozdíl od Fjodora Michajloviče Dostojevského deprese neměl; žil totiž bohatý osobní život, vyplněný prací a hlavně lidmi, které měl rád a kteří měli rádi jeho. A žil také vášní k adrenalinovým sportům, k bezmotorovému létání, surfování, turistice nebo horolezectví.
Nese s sebou kniha nějaké poselství pro dnešní dobu?
Smrt je mocná a není před ní úniku. Láska a přátelství jsou však silnější. Pokud bude na světě třeba už jen jeden jediný člověk, který vás měl upřímně rád – myslím tím nezištně rád, aniž by se vás třeba někdy pokusil využít nebo zneužít pro své cíle, což je v dnešním světě docela běžné – tedy měl vás rád takového, jaký jste byl, s chybami a nedostatky, budete žít i poté, co tento svět opustíte. A co může být ještě vznešenějšího?
