Tak jako většina z nás se František Čech společně s bratrem o slovanských dějinách poprvé dozvídal od svojí babičky. Vyprávěla jim o praotci Čechovi a oni se dmuli pýchou, že se jmenují stejně jako on, a tajně doufali, že jsou jeho potomci. "Vyprávění o Krokovi, Přemyslovi, Libuši nebo Bivojovi byla nádhera poslouchat – ale Dívčí válka, to bylo něco! To se babička úplně rozplamenila, protože snad někde v hloubi jejího srdce sídlila pýcha na odhodlané dívky, které se postavily vládě mužů. Možná si taky jen v duchu představovala samu sebe na bujném oři po boku bojovné Vlasty, vrhající se střemhlav do líté seče, ve které majzne dědečka něčím po hlavě, nebo spíš přes zadek, aby věděl, jak se má chovat," vzpomíná Mistr na svoje dětství a první inspirace. Jedna z nejdramatičtějších kapitol našich dějin se mu později stala předlohou pro stejnojmenné představení, které je "nejnavštěvovanější divadelní komedií všech dob pojednávající o věčném boji mezi muži a ženami v podání Čechova prozatímně osvobozeného divadla". Tato výjimečná kniha je původní autorskou literární verzí námětu, v níž vedle historických postav figurují i originální kresby Oty Jiráka.
